Nádraží

Na prázdném nádraží
stíny si šeptají,
samota přivine
starého výpravčí,
pohlédne na stěnu
zažloutlých vzpomínek
a každá vteřina
je krve pramínek.

Na starém nádraží
se ticho do úst vkrádá
nikom nevadí
nikoho neokrádá
jen starý výpravčí
se zlehka pousměje
z ubrousku ke svačině vybalí
si kousíček beznaděje.

Na prázdném nádraží
co vlaky roky míjí
si bolest ustlala
přímo na refíži
a starý výpravčí
ji skryje pod své tělo
s poslední modlitbou
pod víčky uzamčenou.

Na prázdném nádraží
za hradbou přítomnosti
v prachových peřinách
oděný v nevinnosti
saténu z pavučin
a pološeru
si starý výpravčí
bere smrt za nevěstu.