V síti času

Anotace: čas...

Letím vzduchem, nemám jenom sebe,
proplouvám povětřím, hledám samu sebe…
Náhle rozprostře se přede mnou velká síť,
síť pavoučí…
Vezme mi snad právo žít?
Pavučina natahuje obrovské ruce,
chci pryč, srdce divoce mi tluče…
Jsem lapená…
Zmítám se v děsivém křiku, však co mi to naplat…
Pavouk již přilézá v umrlčím tichu
a začíná po mě dychtivě lapat.
V tlamě sotva patrné
leskne se mu řada tesáků.
Mé zdraví, teď již chatrné
vnímá dotek jeho nabroušených vrtáků…
Však náhle se zastaví, nechává mě být,
já tuším a doufám, že nechá mě snad žít…
Rok za rokem lapená v síti,
s pavoukem po boku a několika vrypy,
prosím ho chvílemi ať už mě pustí.
Pak však šrám utržím – hluboký, až do morku kostí.
Každý rok udělá mi jednu rýhu,
jak dlouho mohu ještě snášet vrásek tíhu.
Po šedesáti letech opouštím síť,
z kalichu smrti učím se pít.
V dáli slyším pavouka, jak něco říká,
jeho hlas je zřetelný, už mi i tyká.
V očích má neskrývaný jas,
představuje se mi –
- jmenuje se „čas“