Krutě ledové srdce

Já psala o nebi,
kde semaforem pro nás bude slunce.
Tys psala o pekle,
kde semafory pro nás budou kotle,
ve kterých se budou vařit hříšníci.

A já napsala :
Když už v pekle,
tak budeme sedět v kůží vystlaném křesle,
a pohlížet dolů,
na v kotlích vařících se kluky,
topících se ve vlastních činech,
a první na řadu přijdou ti,
co nejvíc ublížili.

A na jednou to vidím před sebou! :

Sedím v tom křesle,
oděna v černé kůži,
ladně nohu přes nohu,
rukou svírající opěrku křesla,
z kostí hříšníků..

A hledím dolů na něj,
jak topí se,
ve vlastních bolestech hříchů,
hledím jak jeho ústa se pohybují,
když křičí ta slova :
prosím pomoz!

Dostane odpověď :
můj krutý pohled - říká:
pykej za svoje činy.

A sedím dál,
pěsti zaťaté,
a hledím jak v bolestech umírá,
ponořen ve špíně svých hříchů.

Něco ve mě říká :
To nejsi ty!
Už dávno by jsi šla pomoci,
tak co tu sedíš? Běž!
Copak nevidíš že,
uhasíná jeho plamínek života?!

Ale já sedím dál...
stále pěsti zaťaté,
a nohu přes nohu,
s pohledem upřeným,
jak naposled se nadechuje..