Cesta

Sedím v autobuse
ze sluchátek mi zní
oblíbená kapela
a sleduji cestu za oknem
zdobeným kapkami deště...

míjíme pole lemované stromy
mezi nimiž se občas červená
trs vlčích máků
/jak málo jsou teď vidět
a já vzpomínám
dělaly jsem z nich makové panenky/
a bohužel zde svítí i svíčky
dva pomníčky
které připomínají
vyhaslé lidské životy
/tehdy tudy jeli naposled/...

a po šedé obloze sjíždí blesky
co snaží se dosáhnout země...

stále ty stromy podél cesty
havrani na poli hledají masitou potravu
a dokazují si navzájem svoji sílu...

pak stromořadí končí
a otevírá se pohled na louku
která už takhle brzo ráno žije...

je plná ovcí
které se ani provozem aut
nedají rušit od své šťavnaté snídaně
a mezi nimi si hrdě vykračují straky
/krásně jim září bílá peříčka na křídlech/...

najíždíme na dálnici
která dovede nás k cíli naší cesty
a obloha je stále plná blesků
jen už přestalo pršet...

ani to nezabránilo
střetu dvou aut
která donutila zpomalit
rychle se pohybujícího hada...

alespoň tentokráte štěstí
stálo na straně lidí
a zanechalo jen poničené plechy
/čert vem plechy
hlavně že chlapi se vrátí k rodinám!/

vjíždíme do města
a já mám za sebou další cestu
na stále stejné trase již po několik let

...a zase byla něčím jiná...