Okapový blues

Mám jenom plechové srdce,
mnozí mi ho i závidí,
že hlodá v něm už rez,
to nikdo nevidí.

Vrůstá vně zelený mech,
sžírá shnilé útroby,
je to jenom plech,
co už nebolí okovy.

Na jaře přiletí ptáci,
pletou si mne s hnízdem
a občas i potěší
svým trilkujícím hvizdem.

V létě mi žízeň uhasí
vždy velká průtrž mračen
a žulový chodník nepoví,
proč je mým pláčem smáčen.

Podzim mi štědře nadělí
hrst seschlého listí,
trochu peříček duhových,
které můj splín jistí.

Zima s třeskem připraví
zmrzlé kusy ledu
a vítr svou krutostí
vykouzlí smutnou meluzínu.

Do ticha smutku nakonec
opře si své kolo
samotář
noční opilec ...