PROSÍCÍ OČI VIDĚLY PŘÍLIŠ MNOHO

PROSÍCÍ OČI VIDĚLY PŘÍLIŠ MNOHO

Nevím, jak napsat báseň…
O touze, pro kterou pláču po nocích.
O pocitech, co napovrch se derou.
Tolik se jich bojím…
Nic neříkej…

Neviděla jsem přes sobectví svých očí.
Neviděla jsem krásu ve Tvé duši.
A teď už se navždy budu cítit osamělá.

Bylo to tak těžké, přiznat si…
… že potřebuju někoho,
kdo se o mě postará.
Nemůžu všechno dělat sama.
Už nemůžu…, chci upřímnost.

Schoulenou ve Tvé existenci…
Zmačkanou v Tvém úsměvu…
Chci být … a chci zapomenout na všechno…
Na veškerou bolest a tíhu světa.
Tak Tě prosím, pojď se mnou…
Já to všechno vím…
Teď už to vím…
Že jsem se smála a nechala Tě odejít…
Odpusť mi to.