Závojnatky

ulpěla jsi mi dávno na zornici
klouzavá vážka se zpoceným čelem
a s dlaní bílou
s dlaní zlou
tou houpavou řekou a ostrým břehem

a protože cinkot mých rolniček
i na krásu je krátký
tak oči tvé
jako dvě závojnatky
roztrhly oblaka a spustil se déšť

maličký táhnul se po stěnách stín
a nestydatá slova
jak jedno za druhým vtírala se hloub
a břitev,
těch břitev
co mávalo s listovím

co krve ulpělo na trávě, na ostřici
když voda se rozlila
a obloha růžolící
se převlékala za nebe

opravdu nebyla ještě tma
to jen ocas paví
přikrýval slunce
ať samou tou rosou do rána nezrezaví
a nezmizí nám docela

jenže teď už je noc, noc vratká jako stéblo
a požehná nám snad

když měsíc je zmačkané prostěradlo
a dávno už není čas jít spát