Patníky...
Patníky...
Na své pouti
se s nimi potýkám
lemují kraje
mých cest….
Dotýkám se
zarůstají do mě
osud či úděl?
já to věděl
neúnavně
jejich břímě
dál nést…
Nezoufám
doufám
pořád
zkouším
mávat…
Dál hltám prach
svých cest
po kapsách
střípky hvězd
za svezení rozdávám…
Mávám
možná někdo zastaví
nechá kousek svézt
poutníka
bez křídel
co se zkouší
neustále
k nebi
s patníky
vznést…
Komentáře (4)
Komentujících (4)
Doporučit
Tisk
nevím proč mi tahle báseň na rtech vykouzlila úsměv..možná snad že bych to měla stejně...ne já si z těch patníků vyrobím křídla a bude ...proletěníčko...:o)
17.07.2008 11:28:00 | Noc17
nést břímě patníků, ze skleníků - do nebes...s patníkem pak do ráje se vznést...
17.07.2008 09:39:00 | monterka
Zajímavá myšlenka, má to svůji jakousi hloubku a pocity, kone mne trochu překvapil, ale máto cosi do sebe.
17.07.2008 06:06:00 | NikitaNikaT.
