Dva draci a já

Schoulený v klubíčku ve vysoké trávě,
dělá že spí a kouká se na mě.
A já podívám se do jeho utrápených očí,
jakoby věděl, proč život se točí,
jakoby beznaději propadal…

A jak tam leží a dívá se na mě,
snad nám to svět udělal schválně,
že nemám ruce a nemůžu ho obejmout
a on křídla ztratil, nedokáže odlétnout.
Pak sníh na nás padal…

Pak přešly věky a my, sochy z ledu,
toužíme po teple, po jarním květu.
Ale bílé peří padá dál, neslyší.
Snad další rok naši bolest utiší.
Kdo by se nevzdal?

A pak, na konci všeho,
já spatřila před sebou tvář jeho.
On sochu z ledu tělem svým zahříval,
sám skoro ledový, přece se nevzdával.
Až horké slzy skanuly…

A já vím, že uvnitř klíčí naděje,
že řekne „Promiň.“ a ty „Nic se neděje.“
Ale tam na konci všeho není už nic,
co chtít taky mohli bychom víc?
Jen větry stále vanuly…

Jako ze snu já vzbudila se zase doma.
Co jen se stalo s těmi dvěma?
To nikdo mi nedokáže povědět.
Je kruté žít a nic o nich nevědět.
Ty krásné oči planuly…

Snad vzala si je oba smrt,
snad šťastný konec se mi jaksi zvrt.
Já nevím, zda staly se z nich sochy z ledu,
zda jejich láska jim byla sklenkou jedu.
Ale ty horké slzy…