Snílek mezi draky

Jak jen to povědět?
Že mám ráda vázu s květinami v pokoji
a taky zvonkohry co se třpytí a cinkají.
Že když motýl na květ přede mnou usedne,
Bolest z mého srdce sesedne.

Jak jen to správně říct?
Že jsem snílek pouhý,
co se uprostřed reality odmítá vzdát jakékoli své touhy.
Co se nadechne
a pak s vůní na jazyku všechno krásné co ho dnes potkalo najednou vydechne.
A směje se nad těmi dlouhými verši.

Prý jsem nebezpečná sobě i svému okolí,
ale já jen tvrdím, že všechno zlé přebolí,
že nikdy nesmíme beznaději propadat.
Je tak snadné snít a více už nepadat.

A až mi zase budeš tvrdit, dráčku,
že není žádné nebe bez mráčku,
že realitu měla bych vnímat konečně.
Já se usměju a k tomu nebi vzlétneme společně.

A pak přemýšlet budu. Jak jen to napsat?
Že mám ráda, když na svět z výšky se dívám.
Říkáš, že jsem blázen, když si v oblacích lítám.
Ale právě ty pak vděčný budeš mi za to,
že já vidím draka a ostatní bláto.