Můry

Ze stínu zrodil se strach,
co žene nás dál.
A smyslu životů všech
naději vzal.

Ze stínu zrodil se strach
a ze strachu stín.
Jak můry důvěřivé
jdem za svým poselstvím.

Jsme jako můry světlem vábené
a svíčka nad námi.
Ach, jak zářný je ten svit!
Vždy nás k sobě zažene.
Nás- roj můr, co chtěly být
peklu vzdálené.

Na nočním nebi temném
se třpytí pár hvězd.
Je pro nás nedostupné
zřeknout se osudu cest.

A svět nás nutí k tomu
žít tak, jak všichni žijí,
jak můry poblouzněné
ve svojí agonii.

Vždy necháme se zlákat,
když plamen je tak stálý.
A jak se tváří mile!
Můry jsou pošetilé
a on jim křídla spálí.
A tato muří svíčka
toť zářná kosa smrti.
A my k ní pospícháme.
Co na tom, že nás klame,
dokud nás nerozdrtí.