Umět včas odpustit

Na starém předměstí
před malou kavárnou,
sáh si na zápěstí
pravicí zesláblou.

Neměl už pro co žít,
neměl s kým víno pít,
a tak si řekl, že
nejspíš už musí jít.

Na chvíli zastavil
u dveří kostelních,
doufal, že najde snad
v svátostech oltářních
odpověď na svoje
podivné nutkání
ukončit cestu svou
než začne svítání.

R: Věčně městem sám jen chodí,
stal se kdysi bludnou lodí,
všechno, pro co dříve žil
zavrhl a opustil.
Nejvlídněj se na něj tváří
kurtizány na nádraží,
jinak nemá, kam by šel,
léta jenom opouštěl…

V příšeří chrámovém
poseděl u svíce,
něco mu bránilo
zvednout se z lavice

Hlavou mu začaly
proplouvat obrázky,
vzpomínky na lidi,
na sny a na lásky.

Proč jen jsem zatratil
lásku svou jedinou,
proč jsem jí nevěřil,
že chmury pominou.
Proč všechny přátele
musel jsem opustit,
co jsem jim tenkrát
jen neuměl odpustit.

R: Dneska městem sám jen chodím,
jako bych byl bludnou lodí,
sám jsem všechno, proč jsem žil,
zavrhl a opustil.
Teď mě čeká smutné stáří
s kurtizánou na nádraží,
jinak nemám, kam bych šel,
léta jsem jen opouštěl…

Všechno zlé vzešlo jen
z přihlouplých šarvátek -
ze všech by snadno šlo
vycouvat nazpátek.

Já se však vždycky moc
sám sebou zabýval,
ještě jsem oleje
do ohně přilíval…

Ke klenbě gotické
díval se nahoru,
viděl, jak zavřel si
k ostatním závoru.
Přestal mít nutkání
cestu svou opouštět,
musí se naučit
blízkým svým odpouštět.

R: Jinak městem sám dnes chodí,
přestává být bludnou lodí,
hledá lidi, pro něž žil,
aby jim vše odpustil.
Všímá si, že slunce září,
nestává už u nádraží,
zlobu v sobě léta měl,
rád by na ni zapomněl.