Muž, který rozuměl ženám

Není jich mnoho.
Většina žen je nepotká za celý svůj život.
Já měla to štěstí.
Alfred Stevens, jméno jeho.

Nepotřásl mi rukou.
Ani ji nepolíbil.
Polibek na tvář? Kdeže.
Dal mi něco. Něco lepšího. Něco nezapomenutelného.
Dojem.

Memories and regrettes.
Ta žena.
Její výraz byl pro mě tak známý.
Stačilo se podívat do zrcadla.
Ano, úsměv.
Ale co se v něm zračí?
Lítost a úškleb nad vlastní naivitou.
Vše proběhlo tak rychle.
Podlehly jsme jim moc brzy.
Bylo to krásné, ale je to minulost.
Pro mě i pro tu ženu z obrazu.

Stála jsem ohromena.
Pět, deset minut nebo půl hodiny?
Netuším.
Jak to mohl někdo namalovat.
Žena by se za ty pocity příliš styděla.
V jádru jsou hanebné.
Tak hanebné jako lascivně odkryté prso na obrazu.

Pod dílem je podepsaný muž.
Nevěřila jsem.
Takové pocity se tají.
I když někdy ani není před kým.
Toho, kdo za ně může, nezajímají.
Byly jsme princezny na jednu noc.
Kurtizány, kterým se platilo hezkými slůvky.

Jsem vděčná ženě z obrazu.
Teď mám jistotu, že nejsem sama,
jediná, co neodolá.
A skládám poklonu malíři.
Navštívil Venuši,
pochopil, ukázal.