Neděle

Taková tichá
až mě z ní mrazí
zvony rozhoupaly
představy
a vítr kymácivý
namaloval sazí
zas nové postavy.
Za oknem jdou
spěchají po chodníku
šedivé stíny
všedních osudů.
Každý den stejný
prach v okně na hřebíku.
Bez lásky.
Rez pokryla
den za dnem unavené dlaně
a vějířky pod očima
jsou snad od smíchu.
Dny pádí
jak roztoužené laně
ztrácíš v nich často
svou bolest i pýchu.
Jen touha
plave zpomaleným řečištěm
kalné krve.
Je stejná jak loni
nebo snad před tisícem let
a naléhavě zvoní
svou píseň
zdá se
naposled
...