MAMEKEMBE

Zase mi dneska šeptáš pod kůrou svojí kůže,
a dřevěné táhle bolesti zas tak moc není slyšet..
stydlivá dámo, zelená listová.. až budeš zase nahá,
v největších vánicích bez listí, tak studu zbyde pomálu.
Rozpažena a odevzdána do větru, tak kdo Tě to objímal? Tvoje větvoví..
Možná tak ztrouchnivělé smyčky provazů co věznily dávno bloudící oběšence..
a havran z korálky mrtvých princezen místo očí do provazů klove,
aby dostál svým zašedlým smlouvám..
až po ránu zkane křivou kůrou studené orosení, až ke kořenům, kde pod
spodničku trávy vidět není, kde v hlíně dřímou kořeny v míru, tichu a v tajemstvích
a čekají na zuby času..
Tak povzdechni a nech se obejmout.. Krev je teplejší než voda