Odpusť...

V místě, kde už dávno spíš,
stávám já často, to už víš.
Můj kříž vypálený na těle,
vypadá poněkud vybledle.

Stojím tu a nevím, co mám říct,
chtěla jsem moc a nemám už nic.
Lituji všeho, co stalo se,
ze všech těch špatností já viním se.

Chladný déšť po tváři stéká mi,
jen jediná stopa otisklá na zemi.
Nevím jak dál, Tvou přítomnost necítím,
světlé zítřky, úsměv na rtech, tohle už nevidím.

Byla jsem nešťastná a štěstí měla jsem,
odpusť mi hříchy mé, i proto já dnes tu jsem.
Kéž čas by tak vrátil šel,
řekla bych s láskou, co slyšet jsi vždycky chtěl.

Pohladit krásnou tvář, ruce Tvé něžné,
už ne slova zloby, a hádky - což bylo běžné.
Co za to dala bych mít Tě tu zas,
jenže jsem na dně, už nejde vrátit čas.

Loučím se s Tebou, pohledem plným smutku,
odcházím do hrobu, nechám tu jen kytku.
Nevím vůbec, jak žít budu dál,
mým největším přáním je, abys tu teď stál.