BLÍŽ KOPCŮM A ROKLINÁM TĚ PROKLÍNÁM

Anotace: Krátký příběh o někom, jehož život byl neuspořádaný, jako tahle báseň...

Sbírka: třistatřicet

V přesvědčení doufat v zapomnění,
srdcem slyšet, ptát se v oněmění,
blíž hlasům svým nasloucháš,
blíž hrdosti jsi, v to doufáš.

A blíž nekonečně dál, kde se berou,
s větrem co plují slova oblohou,
náhodný zešedivělý tvůj den,
tváří nastavuješ dechu sen.

Blíž se může zdát než samotná níž,
daleká cesta tě nese stále výš,
kousek se jeví jako málo,
a to co ti zbylo, ti sílu dalo.

Hvězdy se tváří jak na bále,
plameny Slunce váží, od nás nejdále,
oni točí se spolu a předvádí lesk,
když světlo se zjeví na něj maj stesk.

Víc něž stačili jsme si vzít,
věřit svým snům, možná snít,
studený vítr nás pak barvou ohromí,
duhou se setkali, ať tomu rozumí.

Blíž kopcům a roklinám tě proklínám,
dál k mořím, v noční útěk věříš sám,
proplouvám za nádechem potají,
mezi kapkami deště se louže ptají.

Mávej víc, než se vítr povznese,
nebe a země jsou v jenom tělese,
nejsou všechny věci stejný, nemají
význam jakýkoli co ti dny přichystají.

Možná když se zastavíš, blíž k času,
smysl slzy odplavuje řasu,
nadechni se, leť,
dokud nenapočítáš světů pět.