... pohladím svou violu ... třeba ji už zítra bude mít v rukou někdo jiný ...
07.10.2008 15:25:00 | JardaCH
lámu paprsky slunce
na podpal
abych tě zahřál
mezi zdmi
směle pak půjdem
na popravu
na lince věku
nevšední
06.10.2008 16:34:00 | HarryHH
moc hezké ...
04.10.2008 23:01:00 | Myrja
+:)))
04.10.2008 09:00:00 | Holis
Nádech smutku naplnění velkou dávkou lásky a vděčnosti. Líbí, moc. :o)
03.10.2008 17:36:00 | labuť
Moc povedená báseňka.
03.10.2008 15:50:00 | Psavec
Velice pěkně napsané,zejména závěr - o rukou,co sotva od tvych rozezná.
03.10.2008 15:41:00 | Jin
Povedené, citlivé dílko. Hluboká myšlenka, lehký smutek, ale také pohoda na mne dýchá. ST!
03.10.2008 12:58:00 | NikitaNikaT.
Dneska jsi to první a poslední, co jsem si přečetl a naprosto mi to stačí.
03.10.2008 12:44:00 | smudlinek
Jako když přilneme k milým lidem i k věcem oblíbeným to není jiné Též se pouto vytvoří a věci s námi i hovoří,či my k nim.
03.10.2008 12:11:00 | s.e.n
myslim, že by ten nastroj mel radost, kdyby mohl citit ;)
03.10.2008 12:10:00 | saddova
...ten příběh snad znám...svoje staré violoncello dávám sem a tam...jen takhle to básníku napsat nedovedu...:-(((
03.10.2008 12:00:00 | Lota