Ve spirále života
duše zamotaná..
S klíčem u srdce
sama...ubodaná..
Ve větru vlasů
polibek času..
Čeká kdy uvěříš
tónině... hlasu..
.
.
V popelnici vzpomínek
hrabeš svou dlaní..
Na křižovatce pramínek
suchých slz... z milování..
.
.
V přesmyčce pražců
padlých vrásek..
Potichu zní
naděje příštích... Lásek..
...Je to až neskutečně krásné a musím to číst ještě jednou , nemohu se od toho odpoutat Jirka
15.10.2008 15:39:00 | kavec
Až od Tebe budu číst něco hodně veselého,tak se budu radovat s Tebou...zatím pořád dost smutku:)))
14.10.2008 20:05:00 | Holis
Ty nadějný konce mám moc ráda! I když obsah je maloučko do hořka, voní nadějí a láskou a to je prima. Seš to Ty, Labutěnko a tak je to dobře!
14.10.2008 13:41:00 | Hannazka
To jsem ti jel jednou na tobogánu a to bylo žůžo. Voda mi stříkala do obličeje a já se nemohl nadechnout. Pak takový trychtýř a žbluňk.
Rozdýchat a znovu. Prostě jednou mám platný lístek tak ať to hrčí…
14.10.2008 11:04:00 | kouzelníček
Moc pěkná, Labutěnko! Jen v poslední sloce je moc lásky - přimlouvám se za úpravu :-))
13.10.2008 11:59:00 | poustevník Jirka