Duch

Je to velice zvláštní pocit,
když ti někdo ve tvém srdci
několikrát nožem otočí.
A ty jen zvedneš obočí,
abys mu do tváře uviděl,
tomu, kdo tolik ti záviděl,
že se až k vraždě uchýlil.
Tvůj život se ke konci nachýlil
a ty tu klečíš v poslední křeči.
Už slyšíš jak lidé u rakve brečí,
život ti probíhá znovu teď v hlavě,
zatímco ležíš schoulený v trávě,
tvá drahá krev se do země vpíjí
a to se říká, že závist nezabíjí.
Srdce už nebije, přestáváš dýchat,
i ten nůž v hrudníku přestává píchat
a tobě už pomalu dochází,
kdo támhle ze šera přichází.
Je celá v černém, na hlavě kápi,
na rukou vidíš zkřivné drápy,
ve kterých silně kosu svírá.
Pryč už je teď tvá životní víra,
že po smrti odletíš do nebe,
ona jiný osud má tu pro tebe.
Mávne kosou, a ty cítíš jak stoupáš,
nad svým tělem se ve vzduchu houpáš,
a všechno okolo vidíš jen šedé,
tušíš už, kam tvoje cesta teď vede.
Jsi odsouzen k věčnému bloumání světem,
budeš teď pomáhat ke strachu dětem,
ty jsi teď duch, už nepatříš k lidu,
tvá duše nikdy už nenajde klidu.