Vychrlila nás sopka
jak horkou slinu.
Dva černé obsidiány.
Zlomky svého já.
Surové.
Bez paměti.
Ležíme vedle sebe
a ohlazujeme si hrany.
Do krve.
Do něhy.
Do všednosti.
Zasadí nás brzy
do náušnic nějaké star.
Odděleni šířkou hlavy
budeme však stejně pár.
Obyčejných...ohlazených
oblázků.
...z části nesouhlas s Filosof,dílko je kompletní.Autor řekl vše potřebné,zbytek se nachází ve vnímání čtenáře.
Do přírody ale choď :-) ST
17.10.2008 10:21:00 | WAYWARD
Pěkné přirovnání k ostrým obsidiánům, jež si ohlazují hrany. Dobrá!
17.10.2008 08:39:00 | Dota Slunská
Není špatná, ale rozhodně jí ještě něco schází v porovnání s dvěma dalšími, co jsem od tebe četla...jestli můžu radit, přečti si pár básní, citátů, choď do přírody, vnímej srdce lidí...cokoliv- třeba to podnítí ještě větší část tvé fantazie a naše oči potěšíš dalšími verši:-)
16.10.2008 15:44:00 | Filosof