Mraku modré oči...

Anotace: O krásném podzimu,jak šťastné to země,které jej mají.

Mraku modré oči slyšet zpívat,
opět zřít luk sametový hlas.
Doma podzim každým rokem vítat,
kdy vítr sčeše z jabloň bronzu vlas.

Probouzet se v listu rodné chýšky,
dýšit průvan v ten říjnový čas.
A kouknout do trávy ze své výšky,
narovnán a nezkřivený v pas.

Vdechnout sílu v tělo které zebe,
uvyklé na tělo v čase kopretin.
Jako každý podzim vzpomenout na tebe,
kdy šeptalas slova sypouc do květin.

Hebké dlaně trhly květy rázem,
napadené verši v touze do výš růst.
Ještě téhož roku umrtveno mrazem,
spolu s tvými sliby vypouštěné s úst.

Léta zběhly,ale podzim opět,
kreslí listím pamětí květ náš.
Vkládajíce něžná slova do vět,
s kterými si teď a s jinými hráš.

I co,líco úsměv krášlí,
měl bych truchlit každým rokem snad?
Jak ty,tak i podzim voní mašlí,
kterou tady cítím k smrti rád.