Jdu co noha nohu mine

Jdu co noha nohu mine
a každý krok zapíjím vínem,
pomalu vleču se, pomalu,
krajinou kde není času.
Hádes by zasloužil pochvalu
za tesknou podsvětní krásu.

V dálce už Kerberos radostně štěká,
vítá mě, dobře ví: je to sem štreka,
ochotně dávám mu zlámaný kosti,
patřily kdysi mně, rád se jich zhostil.
S lítostí zvedám se vstříc další pouti,
byť nás to loučení oba dva rmoutí.

Cháron se usmívá od ucha k uchu,
veselý převozník do říše duchů,
namísto penízku dávám mu víno,
prolitím skrz hrdlo nechá ho zhynout.
Opile plujeme na druhou stranu,
tězko říct zdali z té loďky i vstanu...

Konečně s mrtvými, konečně doma,
hřeje mě vědomí, že už jsem skonal.