Škrtni sirkou

Těžce se vzhůru stoupá
a tak lehce se vzdává.
Jdu městem,
kde jsem se narodil,
přesto je cizí.
Pocity,
vzpomínky,
přátelé,
to všechno mizí,
jako když mlha
se po ránu ztrácí.

Stmívá se,
a noc se mi vysmívá do očí,
tak jako vždycky,
když na mě sametová tma padá.
Škrtám naposled sirkou,
nechci si připomínat,
že tu nejsi
a možná jsi nebyla.

Tak nebreč,
to se přece stává,
že jeden jen bere,
když druhý dává…