Poslední míjení...
Poslední míjení...
Všichni mi říkali- Jdi!
A já pořád doufala,
že někdo zašeptá – Zůstaň.
Vím každý musí jít kam ho osud zavane.
Smiřuji se, není přece vše dáno navěky.
Tak proč nejvíc Tobě zazlívám, že mlčel si?
Cosi ve mě utichá…
Ztrácíš se mi,
můj milý malíři.
Tak posílám Ti po větru své sbohem,
večer Ti zavlní záclonou.
Bude to poslední naše míjení…
A my budeme vysvobozeni
od našeho stoletého prokletí.
A já pořád doufala,
že někdo zašeptá – Zůstaň.
Vím každý musí jít kam ho osud zavane.
Smiřuji se, není přece vše dáno navěky.
Tak proč nejvíc Tobě zazlívám, že mlčel si?
Cosi ve mě utichá…
Ztrácíš se mi,
můj milý malíři.
Tak posílám Ti po větru své sbohem,
večer Ti zavlní záclonou.
Bude to poslední naše míjení…
A my budeme vysvobozeni
od našeho stoletého prokletí.
Komentáře (3)
Komentujících (3)
Doporučit
TiskKomentáře
Smutná básenka... osud nás sice kamsi vane, ale mi občas neusposlechneme, přesto nás vždycky dostihne.
01.11.2008 23:19:00 | NikitaNikaT.
me se to libi a troufam si tvrdit, ze to ma vetsi ambice nez jen povzdechnuti...
31.10.2008 11:34:00 | saddova
Pěkně smutný povzdechnutí! /ale není to jen na osudu- ten se dá, aspoň částečně, ovlivnit. Tomu věřím -to vim!/
31.10.2008 07:32:00 | Veru