v podzemních hlubinách
ve spleti tajných chodeb
ponuré sklepení...
místnost
tři krát tři metry
výhled z okna přes mřížoví
jen do dalších zdí..
v přítmí
na podlaze sedí
muž který prohrál
za víčky žhnoucí uhlíky
v napjatém očekávání...
kroky...
do šedivé oceli
dveří cely
se zařízl zvuk
klíče v zámku
jako hřebíku
přejíždějícího po skle
a mechanismus západky
sklapl jak čelisti
hladových vlků
z dávnověků...
panty zaskřípaly
krysy se neochotně přemístily
do temnějších koutů
a dovnitř pronikla
světlejší tma z chodby...
čas na vycházku...
prošel labyrintem a
vystoupal po shodech
sešlapaných jako podrážky
stoletých bot
do jiné místnosti
tři krát tři metry
tentokrát beze stropu...
přemýšlel jestli tam bude...
celý ten rok se těšil
a přežíval
pro tenhle okamžik...
Byla tam...Květina...
spokojeně
ulehnul vedle ní
usmívá se
a na jejich těla
z černého nekonečna
se tiše spouští
provazce deště...
Souhlas...viz.níže.
Ach jo...:-)
Až bude autogramiáda,
dej vědět!
PS:Robot mi dává najevo,
že se CPU kam nemám.
08.11.2008 05:59:00 | spare
A já to pořád říkám, jak píšeš skvěle! A jak tě ráda čtu! Vím proč..;))
08.11.2008 01:16:00 | okousaná od světlušek
ano, myslím, že tu nemám, co dělat. Enigmane ty jsi vyrostl. Nádherné, až se mi na okamžik zastavilo srdce..
07.11.2008 11:07:00 | páááááááá
... odkládám zahanbeně tužku a papír, a jdu si do deště čutat kuličky... nádherná poezie.
07.11.2008 09:44:00 | Triffid Kolbe