Propast žalu

Ruce mi slábnou,
prsty se chvějí.
Dívám se ven, v dešťové krůpějí.
Chci vydat hlas, však těžko je mi,
chci vrátit čas, však úzko je mi.

Opustila mě statečnost má.
Jsem jen slabým člověkem.
A láska nevědomá,
unikla mi jako déšť vzduchem

Se svou zbabělostí a bázní zůstal jsem sám,
na okraji hlubin v svém nitru kolísám.
Však zbabělec jsem já, nikdy neskočím.
Své trápení ze strachu neskončím.

Jsem člověk ..
jsem ..
nechci být.
Chci se ze spárů žalu vymanit.