Citadella a píšťalka...

svoboda svědomí
ovzdušené ulice a domy
a
uprostřed blahobytu města
kamenná hradba
místo posledního útočiště
jednoho Pana v boji
vpřed ničemu…

dopotácel se k ní
a nechal se pohltit tmou
starobylého opevnění...

přemýšlí…

proč si nedáš pokoj?
vždyť víš,že je to marné
nejsi předurčen
nymfy tvou lásku
opětovat nemohou
ani nechtějí
tak si dej pohov
nic ti přece nechybí
raduj se
jinak přijde další rána a
ze zraněné duše
zase touha poteče….

ležící zády k chladivé zdi
však opět pocítil dotek
těch nahých lýtek
a bosých nohou
bez lýkových opánků…

v náprsní kapse
nahmatal tenkou píšťalku z rákosí
vzduch se rozechvěl hudbou
a spící věží
se tklivé melodie vinou
po točitém shodišti
do spánků...

z hor snů
se pomalu
vyplížila mlha dní
a blíží se přízraky
božských ničemů…

ještě okamžik strpení…

pak žhavé srdce potemní
a jeho lásky si odvedou
cherubíni...