Stébla trávy

Neslyšnými kroky
vytančil po pěšině
zmáčené slzami nebe
k rozbřesku nového dne.
Volně, volně,
rychle, rychle.
Našlapoval ospale, přesto rozvážně,
aby příroda mohla ještě chvilenku ve svém snění setrvat.

... podzim, zahalený poutník, odnáší ve svých dlaních hřejivé teplo slunečních paprsků, mávnutím pláště rozvíří prach poletujícího listí unavených stromů, míza protéká s krví smíchaná, zemí pojená, kamení k nebi vzhlíží ... modlí se ... každý živý tvor v beztížném stavu snění, za nekruté zimní radovánky, aby opět v nový čas vešel do našich dveří svěží dech jara ...

Přes receptory čichu
nasával křišťálově čistou vůni vzduchu,
zaposlouchal se do dálkou zastřeného houkání,
co krajinou neslo se jak toužebné volání
lesních víl.
Zrakem spočinul na číslicích
1 9 2 9
letopočet
vzkaz
který se hrdě vytesán v průčelí domu
vpíjí do propasti již zmizelého dnu.

Posel, bílý maják, lákaje pocestné
a tuláky co ztratily svůj vlastní
STÍN.

Zatoužil ochutnat Stébla trávy.