Svíčky

Temno ruší zář dvou svíček,
voskem držíc u sebe,
našly k sobě velký klíček,
spolu vzlétnou do nebe.

Dva plameny úsměv loudí
od lidí,jež kráčí tmou,
jichž duše,co nadál bloudí,
k sobě svíčky všechny zvou.

Oheň svíček vyhání chlad
a pálí silně v místnosti,
tmou zahání svůj věčný hlad,
je světlo v celé místnosti.

Někdy plamen prskne,hádka,
jak viděly to u lidí,
přesto srdce jich tak sladká,
záhy hned se uklidní.

K oblakům dým touží vzlétnout,
jej radost znáti na líci,
nechtěj mečem svíčky setnout,
nehas jim lásku zářicí.

Spolu krátký život tráví,
za to šťastný,věřte mi,
kéž by lidé k sobě hraví,
šli dlouho v jejich šlépějí.