Stach z osudu...

Zase o životě svém přemýšlím,
co se stane, za pár dní, jen domýšlím.
Běžím přes město, v kapkách deště,
ať prší víc, ať prší ještě!

Proč musím dělat to co všichni říkají,
proč lidé jen nepodstatné věci vnímají.
Kdy si už někdo všimne krásy snů?
Kdo mě vysvobodí z osidel tajemství hrůz?

Je to pocit velmi zvláštní,
tajuplný, on to sbásní.
On, kdo mě ve tmě sleduje,
on, kdo mě ve snech zužuje.

Cítím jeho přítomnost kamkoli se vydám,
slyším jak říká ,,Klid v duši! Ten Ti nikdy nedám!"
Pozoruji všude, dívám se,
jenže nevidím a ztrácím se.

Kdo mě vezme za dlaň, abych už bát se nemusela?
Kdo mi pošeptá, držím Tě... a Ty jsi to do teď nevěděla.
Neopustím Tě, zbavím Tě ho.
Chci uchránit Tvou duši, i Tvé tělo.

Já však sama, sedím na náměstí,
celá zmoklá, od neštěstí.
On je stále se mnou a já musím být s ním.
Nikdo mě nikdy nezachrání, teď už to jistě vím.