Křídla

A hněvivé perutě
poté pohladí mé řasy
a pofoukají slzy,
které jsem nestihla vyplakat.

Okřídlení se pak zakuklí,
aby přežili třetí světovou
a mohli se opět narodit jako motýli.

Krásní, mrtví,
ukamenovaní naší pýchou
a znásilnění našimi sny,
na které jsme neměli právo.
Pokaždé se stejně slepě
dovoláváme odehnaných andělů
a Pastýře,
ve kterého nevěříme.

Přitom jsme to jen my,
Kdo si nasazuje trnovou korunu
Upletenou z růží,
které jsme pečlivě hýčkali.

Chválíme své touhy
a obhajujeme pocity rozumem,
který ztrácíme při pohledu do výloh,
kde jsou vystavena naše nahá těla.
Nepoznáváme je.
Jsme to my?
Nejsme?
Zní do prázdna…