BÍLÁ SYMFONIE

Anotace: Rezignace Bezforemnost Smrt Saddové Defenestrace Pražských radních

Blbej podzim. První sníh
je na naší zahradě už po několikátý.
Ale jiný první věci se neopakujou,
a ještě jiný věci nejsou ani první,
protože prostě nejsou.

Zase čekáme na zlatý prase. Celá rodina
si na chvíli sedne ke krbu a bude do něj civět.
Druhá, třetí, čtvrtá část zatím bude jinde,
snad u televizí.

Krvavej prosinec, ale to mě nezajímá.
Krvavej prosinec, ale to mě nezajímá.

Múzy se rubou kolem mýho
univerzálního domu,
a je to fakt hustá putna.
Vím že jsem v tomhle vesmíru sám,
nezbejvá než bojovat,
abych nezklamal druhy, který neexistujou.
Ale básnici maj taky právo žít
a mně se tenhle názor moc líbí.

Občas mi to připomíná chrastění
s řetězci melodií, který preluduje Chopin.
Jsou to krásný kosti. Ale nevydrží,
a krom toho jsem slyšel že to tak není.
Vím to z osobní zkušenosti! prý.

Smutnej prosinec. Moje teskný oči
pláčou, věřte tomu,
jsem upřímný jak vhodná metafora.
Teknej, politováníhodnej prosinec!
Sedím tu jak malomocnej,
už jsem se několikrát zabil,
drží mě ve spárech mé spáry,
venku snězí
bílej sníh.

Píšu ti, fialová lásko,
protože tu stojím na okraji,
dojetí se ve mně vzpíná,
a moje oduševnělost se zapomíná.
Všim jsem si, že jsi se zarděla studem,
až ti krev vytekla z tváří
a pocákala kalhoty.
Jsi něžná jako ty krvavý pramínky.

Poradí mi Petr, jak ti prdět do ucha.
On se vyzná, znáš ten příběh,
jak viděl tu holku strkat dvacetimetrového lososa do ledničky,
a jak nejdřív nadával a pak pozval policii, aby
toho lososa přeřízla. Usmívám se.

Chopin hraje svoje křištálový preludia,
tak zas vím že je prosinec,
melancholie je zábavou lidí bez prstokladu,
říkal kocour, beznadějně zachycenej na vřetenu.

Už je zase už, ale já musím vstát,
abych zabránil těm větrům roznášet mě
po norskejch fjordech a špinavejch, nachlazenejch ulicích.
Je mu jedno že nechci spát, že chci spát,
ten vesmír je pominutej, mluví o těch lidech,
který neexistujou, a dobývaj se na mě lidi, který existujou.
Ale uklidním ho pohlazením ve tmě nahmataných kolenou,
mimochodem, věděli jste, že Chopin dělal i reklamní znělky?
Magnesie, harmonie ducha, těla, světa, prdele a hoven,
proto už se na televize nedívám, jsou horší než drát,
na kterym tahám z oka hnis a hvězdičky vánočních ozdob.

Když přijde matka, jde do tuhýho, ale já si nehodlám
nechat vymýt mozek nějakýma řečma
o skutečným světě, kterej je stejně akorát výsledkem
bouření mýho vesmíru, kterýmu se ostatně nedá
vyhnout, a já bych se o něco takovýho rozhodně nepokoušel,
a kdo jinej, když ne já... Pánové, který neexistujete,
neznám vaše příjmení, ale bude pravdou,
že jsem stále tu a stále tu, a stále tu a stále tu,
takže žádný starosti o mě nemějte.

Chopin nehraje preludia, ale je to přelud,
já ho nemám rád a nebudu ho poslouchat,
je jako ty ostatní, a já jsem to vlastně věděl už dřív,
vždycky teda, akorát jsem si to nechtěl přiznat,
myslel jsem si, že je to hudba, ale hovno to bylo.
Nikdo ho tam nezná, proč se jim zabejvat,
je horší než horší než horší jsem já.

Prosinec neni rudej ani krvavej ani černej,
je to všechno na jedno brdo, všechno už tu bylo,
nic novýho se nevymyslí, nechápu,
jak se na tom může vydělávat, asi je to nějakej
novej reklamní trik. Tyhle jsou ze všech nejhorší,
ale já si den zkazit nenechám, mě to říkat nebudeš,
já jsem docela chytrej a normální člověk.

Tobě už psát nebudu, ne proto že jsi fialová,
jak si určitě hned myslíš, ale proto,
že vůbec nejsi, stejně jako ty oholený tváře
nestvůr, kvílející kolem mojí hlavy, aniž
by věděly cokoliv o bopové prozodii,
kterou konečně nemusím nikomu už vysvětlovat,
když jí sám nerozumím a nikdo neexistuje.

Pánové, takhle, teď už je už,
už je už, už je už, už je už,
už je teď, teď je už.
Už, už, už, už, už,
pánové, takhle, už.