Návštěvnost
Okamžiky
Okamžiky
Jedu vlakem
V bezpečí svého kupé
Rukou hladím obálku knížky
A lidé se mihotají
Jak ta krajina za špinavým sklem
První přišla stará paní
A usmívala se na mě
Jak tam tak sedím
S jednou nohou na topení
Jen tak hledím ven
A užívám si chvíli
Druhý byl Krasavec
Ten samý černý kabát
Taška, jak si ji pamatuji
A v ryšavých vlasech ani stopa stříbra
Pozdravil a doufal, že ho poznám
Ano, vzpomněla jsem si
Pak přiběhlo dítě
Přitisklo tvář ke dveřím
Ale dovnitř nešlo
Za chvíli po něm zůstal
Jen flíček na skle
Odvrátila jsem zrak od krajiny
Stočila se na sedadle do klubíčka
Zavřela oči
A nechala si zdát.
Komentáře (6)
Komentujících (6)
Doporučit
TiskSouhlas se siorakem, jen ta trasa je jiná. Domky podél cesty za ta léta oblékly jiný kabátek a pět ušmudlaných dětí z domku u závor už nevysedává na zápraží, ale stádo srnek dál bezstarostně běží po poli, zající hrajou na honěnou a nutrie má stále stejné hnízdo mezi kořeny vrby...
27.12.2008 11:06:00 | Iva Borecká
Snad jsi si nechala zdát jen to krásné... moc povedená, nevím jak se vyjádřit, abych se neopakovala...
23.12.2008 00:57:00 | *whatsoever*
ST! u téhle básenky smekám... jako bych tam seděla s Tebou. Suprový obsah, zkrátka nostalgie sama, tak působivá, myšlenková, malý úsměv vyčarovala a srdce mi zahřála...
23.12.2008 00:03:00 | NikitaNikaT.
...moc fajn ST
22.12.2008 22:28:00 | WAYWARD
krasne nostalgicka... uplne jsem te v tom kupe videla... libi
22.12.2008 22:06:00 | saddova
docela pohodovka..stočit se do klubíčka:-)
22.12.2008 22:00:00 | Mbonita