Pod Petrovem
Pod Petrovem
*
V zimě, když tam tramvaj stála,
mráz ven pálil, dech tvůj hřál,
zprvu jsem se štěstím smála,
vystoupils, já jela dál.
Náhle ses mi ztratil z očí,
vtom mě rychle přešel smích,
po tobě se dodnes točím,
zmizel jsi jak loňský sníh.
Mám po štěstí, uletělo,
chci vystoupit z dveří ven,
hrozně se mi plakat chtělo,
zázrak můj se změnil v sen.
Málokomu smutek sluší,
neřekls mi ani sbohem,
navždy ses mi zaryl v duši
na zastávce pod Petrovem.
*
*
Komentáře (4)
Komentujících (4)
Doporučit
Tisk
Hm... pěkně napsáno... první věc, která mne napadla, spíše myšlenka... prostě jsem si v zpomněla na náhléhlý okamžík, prostě náhoda, když do života vztoupí člověk, anž by cokolv pronesl a najednou ho máme uvntř sebe...myšlenka.
25.12.2008 20:55:00 | NikitaNikaT.
Až šeříky ozdobí petrovské stráně
ruce tvé uchopí ... čeká tam na ně ...
24.12.2008 15:04:00 | jita.1965
Na zastávce pod Petrovem
se těžce říká navždy sbohem.
Třeba se zas potkáte
ráno o půl deváté.
On už nevystoupí ven
pojedete spolu dál, bude to realita a ne jen sen.
23.12.2008 20:20:00 | Paulín
