Pohroma

Pokouší tráva život znát,
dýchá v ní bělá rosa rána.
Dokáže hvězda druhé se ptát,
kdo jsi?Ty dosud nepoznána.

Odpověď snaží úsměv krást,
možná postačí krapet změna.
Bude-li duše tělem mást,
vyroste opět žuly stěna.

Není-li slovo v ústech dar,
marně se snaží tváře dýchat.
Mění kdo sochu z kůže tvar,
netřeba kámen lomu týrat.

Usadil očím z víček prach,
tězko se pohled s cizím míchá.
Mířená střela na růž pach,
zbude jen obraz z rámem ticha.

Netřeba rozdíl v cíli znát,
nejsou-li květy cítit ránem.
Bude-li noc dřív slunce zvát,
obklopí nás a bude pánem.