Na zrezivělém kolotoči

Na zrezivělém kolotoči
se dvaatřicet koní točí,
dřevěná ústa, z plastu oči
a svět se točí, točí.

Jak voda plyne čas,
ráno se rozednívá
a večer stmívá zas,
tak už to v životě bývá.

Ty rozesmáté tváře koní,
cukrová vata kolem voní
a podkovičky zvoní,
jak by to všechno bylo vloni.

Přišla bouřka, zahřměly hromy i blesky,
déšť padá z nebe třesky plesky,
bez cti a s lhostejností svou
i na uznávané desky
a 27 pánů ani
jim teď nezabrání
by proplouvaly tiše tmou.

Kolotoč zpomalil,
ty zrezivělé šroubky
již nemají sil,
už se mu pokazily v stroji zoubky,
už jenom hlouček vyvolených zbyl,
prožili spoustu chvil,
pohárek vína co naléval osud,
ukázal koním směr jiný než dosud.

Na zrezivělém kolotoči
se už jen dvaadvacet koní točí,
kdo na pomoc jim skočí,
těch dvaadvacet párů očí
v nichž celý svět se točí.

Ta pouhá čtyři léta
ubíhají kupředu stále,
ty pouhé čtyři roky…
A potom jako řeka svoje toky
pošle nás zase o kus dále…