stojí u prosklené stěny
sedmadvacátého patra
výškové budovy
a dívá se na repující světla
nočního města
v zrcadlení
tančících hvězd
na hladině zčeřelé kaluže...
světlíkem je slyšet
jen svist divokého větru....
náhle se zachvěla
slabý závan vzduchu
jí zčechral kadeře
je tu...
opřela se
o stěnu stínu
a přestože
v zádech cítí
mrazivý chlad severu
ve stejné chvíli
ji objímá a tělem
se přelévá sem a tam
horká vlna
z doteku jeho drsné kůže...
objev medůzy okamžiku
výjev nepoznané rozkoše...
Řekla bych, že dílko je hloubavé, hodně myšlenkové, lehce citlivé. ST! za obsah, je působivý.
29.12.2008 15:55:00 | NikitaNikaT.