Mendlovo náměstí

Opuchlá omítka na zdivu kláštera
vypráví stoleté příběhy z večera,
chodívám okolo s hlavou sklopenou
každý den zdá se mi cetkou bezcennou.

Každý den ztracený v bezbřehé všednosti,
nohy své znavené prosmýkám fádností.
Tak jako automat, jdu pořád dál a dál
okolo kláštera, co od věků tu stál ...

V klášterní zahradě za nízkým plotem,
památné záhony kropené potem
vědátora a botanika.
Zde základy dostala genetika.

Za klášterem je bazilika,
nevšední budova s chrámovou lodí
zástupy věřících modlit se chodí
od časů Elišky Přemyslovny.

V matrice uložen zápis je skromný.
Ukrývá popsaná zažloutlá stránka -
- budeš se jmenovat Jitka Blanka.

Každý den procházím okolo kláštera
při ranním rozbřesku
i večer za šera ...

Dnes už vím ale jak velkou ctí
je mi být
nedílnou součástí
mozaiky Mendlova náměstí.

Dlažební kostky už navěky vpíjejí
nohou mých šlépějí.