Do očí

Tak
jak i chladný vesmír
ať zdá se to či nezdá
otáčí se
prchá
lže
když tvrdí
že lidskou duši
pernamentně ohřívá.

V sloup očím zdviženým
i on nás se jednou zeptá
jak dalece až může zajít
kopulace třesku
existence nejisté
jež vlévá se do sklenice
z mých úst v trubici trávicí
proud skryté hmoty
živé
neživé
vody tvrdě spící
neb rozbouřené
bránící se
běsnící.

Vkládám růži do tvých rukou...

Uchopíš ji?
Neuchopíš?

Váza
s rudou vodou suchou
spálená
rozmáchlou rukou
pohladí, či udeří?

Krok od sebe
dalece schouleni
hledíme si
do očí.

Snad...
věčnost...