V kolébkovém verši...

V kolébkovém verši duté slávy,
taje socha,na níž jsem si zvyk.
Přelétaví ptáci kolem hlavy,
slyší její úpěnlivy vzlyk.

V nemoderním plášti mnoha rýmů,
v krytém těle na milión číž.
Ozývá se do prašného dýmu,
s nebesy tvého ozvěn tíž.

V popelavém dešti zvoní hrany,
ukazuje vše a pro někoho nic.
Její pohled nebojíce rány,
s počtem básní seřazené v líc.

V polepené části vnitřní síly,
žijou slova sto let s méně dní.
Planým dechem pocenými díly,
vrací záda směřujíce k ní.

V polovině slova zábly věty
které řekly víc než pouhý cit.
Z otevřené knihy prší věty,
do džbánu z nějž touží lidé pít.

V kolébkovém verši duté slávy,
taje socha,na níž jsem si zvyk.
Přelétaví ptáci kolem hlavy,
slyší její ůpěnlivý vzlyk.

V nečekané chvíli torzo kamen,
křičí ústy um svůj do krajin.
Z knihy v jeho rukou tryskl pramen,
co nás řízl všechny do slabin.