Ztracená

spadla mi do srdce
snad ještě orosená z nebes
a tvářila se,že chce ochutnat si svět

já bláhová, v podivném snění
pustila ji a prosila hvězdy o zpáteční jízdenku
jen a jen pro ni

vyšla si do ulic
z vesela a pěkně rázně

„jsem láska“
motala se a zpívala si serenádu
„jsem láska“
a tančila vzduchem
a z výšek záviděla stromům,
že umí z jara kvést

… a řvala jak na lesy
„jsem láska!“
a jaro přišlo o pár týdnů dřív
a šlo i procesí
vlídnost a snění, i fůra smíchu
a slzy s velkou šampuskou
závist se svědomím hádali se tiše
a nenávist kdesi vzadu, za zády
pevně stiskla dýku!

ztratila se…

a snad pro tu lásku k stromům
už se mi nikdy nevrátila domů!