Tápu

Tápu,
nevím co s životem.
Už moc nevidím,
tu krásu.

Mám už dost roků,
kdy se musím zařadit.
Do pracovního, studijního,
či rodinného stavu.

Pomalu,
ale jistě.
Netuším,
jestli to zvládnu.

Doba,
her a radovánek končí.
A mě to pomalu ničí.
Ta doba zlá.

Já měl moc rád hry,
poflakování a nic neděláni.
Tohle jsem měl dlouhé roky,
kdy jsme s kamarády, jen tak prděli.

To už pomalu končí,
čekají mě šichty ranní i noční.
Na jednu stranu se těším,
na tu druhou se děsím.

Jaké to bude?
Zvládne to duše moje?
Udržím se?
Nepomočím se?

Tyhle, a další otázky,
se splétají, jak provázky.
Dohromady tvoří provaz,
který mi může zlomit vaz.

Snažím se, pocity své,
držet hodně dále.
Ale teď se uvolnily,
na povrch vyplavaly.

Uvidíme, co budu za rok psát,
jestli tedy, nebudu pod mostem spát.
Jestli si nějakou úroveň udržím,
a nebo skočím, jak žrádlo supím.

Snažit se určitě budu,
to je jasné.
I klidně někomu zničím hubu,
bude-li to potřebné.

Začíná boj,
na šelmu a potravu.
Snad teď nepíšu,
poslední text moj.