Ze tmy VI.

Pozoruji nějakou pláň s mírným vyvýšením uprostřed.
Uprostřed vyvýšeniny je cosi jako kráter.
Vyšlehují z něho světelné louče nahoru.
Malé, asi tak pětileté děvčátko
pomalu leze na vyvýšeninu,
pak si lehne na okraj a
zvědavě nakoukne do kráteru.
Nedohlédne na dno, kráter je plný jakoby světelných vláken
– pulzuje to – je to průsvitné i jako plazma zároveň.
Láká jí to.
To světlo k ní telepaticky mluví.
Ptá se jí, jestli se nechce zkusit ponořit do světla …
Po přiznání strachu se ze světla vystrčí světelná ruka.
Nabízí děvčátko ať se jí chytne.
Děvčátko chvíli váha, ale pak konečně najde odvahu
a chytne se podávané ruky …
Pak vstoupí do proudu světla …
A začne lítat … jako v beztížným stavu …
poměrně rychle se naučí
ovládat pohyb libovolným směrem
moc se ji líbí dělat piruety dopředu a dozadu
chvíli padá zády napřed …
pak se řítí šílenou rychlostí hlavou nahoru i dolů
pak zase plachtí jako vzdušní baletka
(všechny tyhle pocity mi vyvolávají
fyzické mravenčení na zádech)
Je to zábavné …

Vím, že já jsem ten světelný proud i to děvčátko.
Je nám báječně ...