Cestou na hřbitov

V tom tichu, když slunce zapadá,
cestou na hřbitov mě napadá,
kolik těl jenom tam leží,
a kolika lidem teď o život běží.

Na tom hřbitově, kde jeho duch straší,
tam, kde zvěř v noci plaší,
kolik osudů se tam ukrývá.
Mnohem víc, než na mramor se vyrývá.

Kolik jen bolesti, a kolik strachu,
kolik těch citů skrývá se v prachu.
Kolik jen radosti, a kolik štěstí,
kolik těch úspěchů ta tráva věstí.

Řadoví lidé, vážení páni.
Všichni tam do země dáni.
Ať bohatí, či chudí hodní,
tam všichni jsou si rovní.