Do bílých polštářů
měkkého křupotu
Kladu své stopy
A do mého já vpouštím
hřejivou studnici
Nočního ohlédnutí
Do bříšek prstů vryté čáry
Otisknu tiše ve svém snáři
K budoucím okamžikům
Na řasách jinovatku
Zasypu kopcem sladkých citů
Abych pak mohla při úsvitu
Dávat Ti úsměv a teplo
z vlastních bitů
Co proudí labyrintem mých siločar
Až dotkneš se mne dlaní
Pak ucítíš jak klokotám
Na miskách usměvavých rán
souhlas poslední dvě sloky jsou naprosto kouzelné....tak poeticky se vypořádat s "bity" to jsem fakt ještě neviděl ... učit výpočetku taxe ti v hodinách bity jistě brzo shluknou v "bajty" ;)
29.01.2009 01:32:00 | Coala
...Ty dvě poslední sloky jsou moc krásné , hlavně jsem velmi překvapen tou soudržností slov , ani jedno není napsaáno zbytečně a všechno dokonale zapadá do rámu toho obrazu , cos zde vykreslila ...Jirka
28.01.2009 10:47:00 | kavec
Ve Tvém labyrintu vždycky nacházím poklady písmenek poskládaných do krásných slov.
27.01.2009 12:03:00 | Iva Borecká
...a protože jsem se setkala s Tebou osobně, ač krátce...vím, že tohle všechno o čem píšeš, Ti jde z dlaní Tvé milé duše...:-)
26.01.2009 12:35:00 | Lota
Moc moc hezké, nádherně jsem si početla!Romantická báseň!Je v ní cit, a je to lidské!takové to básně se hezky čtou!
26.01.2009 11:41:00 | Mounkey
Labutěnko drahá, rozplývám se na básenkou Tvou,... jako pokaždé, zasnívám se, v hlavě jen tak myšlenkama brouzdám.
26.01.2009 10:47:00 | NikitaNikaT.