Básníkova duše

Básník, co nikdy nemoh psát,
o tom o čem by vážně rád.
Každý svůj verš by musel zpytovat.

Psal a psal a pořád myslel na to své.
Psal co musel, to co líbilo se většině.
Psal o lásce, zpěvu krajině.

Jeho duše topila se v bažině.
On nemoh přestat, svou duši vraždil dál.
Potlesku co slyšel by pro duši se vzdal.

Však okolí ho drželo víc jak nejpevnější pouta.
Taková duše básníka už je,
na první pohled hloupá.

Tím, že trízní se on sám,
ač věřmě - nemusel by.
Až zkoná nepoznán,
pak své duši možná bude věrný.