Břemena ruin

Svázáni dráty se vlečeme,
bezmocní, slepí, slabí, zoufalí,
vpleteni v klece z oceli.
V lilií květ jsme život schovali,
až sůl nám rány znovu zacelí,
tehdy skořápku svou svlečeme.

Města šeredná jak pavoučí sítě
rozlezlé po mapách našich těl
šeptají sladce o naději.
Jak zmrzačené slepé dítě
podává ruku čaroději
by navždy setřel kouzla pel.

Vplétáni do kola naší doby,
přibiti na kříž milénia,
hluší a němí, víčka zašitá:
Tak jdeme zemí, která počítá
dny zmařené záchvatem zloby
a varování křičí do atria.