Šílená duše

Skrývám svou tvář
nedoufám v budoucnost lepší.
Zastírám pláč
poslouchám, co skrytý hlas věští.

Je to má tvář?
Změněná k nepoznání..
Co radí mi hlas?
Jen další zaříkání.

Řítím se, sklouzávám, padám,
možná že smetu i Vás k zatracení.
Když halím své tělo
do vrstev vetchého oblečení,
ono křičet a spílat by chtělo
vím, nikdo soudný ho neuslyší.

Jako duše má, zmítána šílenstvím
ve tmě mi do uší tepe a křičí!
Pryč s tím obludným tajemstvím
co drásá a ničí!