Zívání ....

s dlaněmi na očích ponořen do hluboké noci vlastního bezvědomí, jen tiše hučící meluzína něžně promlouvá k jeho srdci, vzpomínky života, hřejivé okamžiky minulosti kouzlí na jeho pokřivených rtech úsměv, hloupostí zmlácený, v tratolišti marnivosti v které utápí své myšlenky, je čas vyjít ven, nahý, bez obalu a své skořápky, ukázat se světu a hlavně sobě samotnému, přestat lhát o své jedinečnosti a schopnosti být sám mezi čtyřmi stěnami cizího domu, na to je příliš chabý klaun, umí se smát, umí hrát, však tak nějak zapomněl žít s druhým sobě tak blízkým člověkem ... rozsudek, poprava bude velkolepá, na imaginárních kolenou klečí a marně hledá slova, musí s vlastní modlitbou na pranýř kam provázet ho budou tóny basových chórů, zní v nekonečné smyčce .... dost, plout, jen tak si plout, nechat se unášet na vlnách dalších dnů ... budou, krásně voňavé, začíná cítit jaro a déšť, těšit se z první bouřky, pohledem k nebi spočinout a zemřít ... znovu povstat hlínou umazaný a pak už jen milovat láskou bezmeznou v té nejčistší a nejhlubší podobě ...

*je krásné mít sny a ještě krásnější je naplňovat*